Significations et usages de Řečtina

Řečtina (ελληνική γλώσσα)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření:	Řecko, Albánie, Kypr, Egypt, Itálie, Rumunsko, Turecko, Ukrajina
Počet mluvčích:	12,259 miliónů
Klasifikace:	Indoevropské jazyky
Písmo:	Alfabeta
Postavení
Regulátor:	není stanoven
Úřední jazyk:	Řecko, Kypr, Evropská unie
Kódy
ISO 639-1:	el
---	gre (B) ell (T)
SIL:	GRK
Wikipedie
el.wikipedia.org

  Řecká dopravní směrovací značka

Řečtina (řecky ελληνική (γλώσσα) – ellinikí (glóssa), tj. řecký (jazyk), nebo ελληνικά – elliniká, tj. řečtina) je indoevropský jazyk používaný autochtonním obyvatelstvem především v Řecku, na Kypru a v částech Turecka, a dále v některých emigračních zemích, jako je Austrálie, Spojené státy, Kanada aj. Novořečtina čili současná řečtina se přímo vyvinula ze starořečtiny. Řečtina tvoří samostatnou vývojovou větev indoevropské jazykové rodiny a vedle aramejštiny a čínštiny je jazykem s nejdelší zachovanou literární tradicí.

  Historie a vývoj

Nejstarším známým jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí dosud nerozluštěného lineárního písma A. Zhruba od 14. století př. n. l. se začalo používat lineární písmo B, kterým jsou psány první dochované písemné památky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michael Ventris, po něm pokračovali John Chadwick a Antonín Bartoněk.

Další zachované doklady o podobě řečtiny pocházejí z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka, zejména Homérovy básně, psané v iónském dialektu.

Literární památky ze 6. až 4. století př. n. l. dokládají klasickou řečtinu, jejíž Attika|attická forma se i dnes vyučuje jako starořečtina. Ani klasická řečtina totiž neměla jednotnou podobu, nýbrž vyskytovala se v různých dialektech. Každý kmen pěstuje ve svém nářečí určitý literární druh:

• Dórové → dórština (sborová lyrika)
• Attičané → attičtina (tragédie, filosofie, politologická próza)
• Iónové → ionština (epika, historiografická próza)
• Aiolové → aiolština

  Helénismus

Po pádu athénské demokracie nastává období helénismu (od konce 4. století př. n. l. zhruba do 3. století n. l.), kdy na základě hlavně attického dialektu postupně vznikal tzv. koiné dialektos – obecný řecký jazyk, stručně koiné, dnes nazývaný dhimotikí ghlósa. Ve srovnání se starou řečtinou docházelo v této době ke změnám ve výslovnosti: melodický přízvuk se měnil v dynamický (důrazový), zanikly rozdíly mezi krátkými a dlouhými samohláskami, dvojhlásky (diftongy) se proměnily v jednoduché samohlásky (monoftongy). Tato výslovnost se už blíží novořečtině. K podstatným změnám došlo i v tvarosloví, během vývoje jazyka se prosazují tendence analytické (tj. některé gramatické významy se začaly vyjadřovat pomocí zvláštních slov místo změnou tvaru slova, např. u sloves se řada časů vyjadřuje opisy), ve skloňování dochází k redukci pádů atd.

Tato zjednodušená koiné se v důsledku výbojů Alexandra Velikého (356-323 př. n. l.) rozšířila jako úřední i obecně komunikační jazyk (lingua franca) po celém východním Středomoří a řeckých osadách v Itálii. V tomto jazyce byl napsán Nový zákon a stal se tak i jazykem křesťanských církví. V Římě se řečtina dlouho užívala jako jazyk vzdělanců, kteří se i v této době snažili udržovat klasickou attičtinu (atticismus).

  Střední řečtina

Po rozdělení a pádu západní Římské říše (476) se řečtina stala jedinou úřední řečí východní říše a pozvolna vytlačila latinu. Po ztrátě latinsky mluvících zemí na Balkáně se z Východní říše stala Byzanc, která od poloviny 7. století prodělala jistou kulturní krizi. Došlo k úpadku měst, gramatického vzdělávání a elit. Když se zde literární tvorba začala koncem 8. století oživovat, byla to už řečtina spíše hovorová a velmi blízká novořečtině.

  Novověk

Jazykové změny se vyznačují i silnými místními zvláštnostmi, protože v různých oblastech působily odlišné ekonomické a kulturní vlivy. Přes četné přejímky z jiných jazyků (turečtina, italština, angličtina, francouzština aj.) tvoří většinu slovní zásoby dnešní řečtiny původní řecká slova.

  Pravopis a výslovnost

Přídechy se v řečtině dříve psaly před samohláskou na začátku slova. V současné řečtině se nepíší (původní rozdíl mezi samohláskami s přídechem a bez něj už zanikl).

• ostrý – ˙ [h]- ˙Aνα; ˙α; ˙ρ; α˙υ; ε˙υ; ο˙υ
• jemný - ̉ [] - ̉Aθηναι; ̉αλφα; α̉υ; ε̉υ; ο̉υ

Přízvuk bývá vyznačen čárkou nad písmenem reprezentujícím přízvučnou samohlásku. U nápisů pouze velkými písmeny přízvuk vyznačen nebývá. Začíná-li slovo velkým písmenem a nad ním má být přízvuk, čárka se vyznačí před písmeno (např. ´E).

Základní pravidla čtení pro novořečtinu:

• αι = [e]
• οι = [i]
• ει = [i]
• υι = [i]

Je-li však nad ι dvojtečka (ϊ), pak se toto písmeno vyslovuje jako [j]: οϊ = [oj], αϊ = [aj] apod.

• ου = [u]
• ευ = [ef] nebo [ev] podle následující hlásky - pokud je neznělá, výslovnost je [ef], pokud je znělá, výslovnost je [ev], např. efcharisto (ευχαριστώ, "děkuji"), ale Evropi (Ευρώπη, "Evropa")

• β = [v]
• μπ = [b] či [mb], u některých slov [mp]
• ντ = [d] nebo [nd], u některých slov [nt]
• γ = znělé ch (tj. tvoří se stejným způsobem jako ch, zároveň však zní hlas), ve spojení γε a γι však zní jako [j]
• γγ = obvykle [ng], někdy [g]
• γκ = [ng], někdy [g].

Místo otazníku se v řeckém textu užívá středník, českému středníku odpovídá v řečtině povýšená tečka, která se v řečtině téměř neužívá. Apostrof v řečtině naznačuje zkrácení slova o samohlásku v místě, kde se stýká se samohláskou jiného slova. Např. ja afto (για αυτό) → j' afto (γι' αυτό) ("pro to").

  Literatura

• DOSTÁLOVÁ, Růžena - FRANC-SGOURDEOU, Catherine a kol. (2004): Základní kurz novořeckého jazyka. Praha: Set Out. ISBN 80-86277-39-9.
• ZERVA, Georgia (1999): "Nebojte se řečtiny": Malý průvodce novořeckým jazykem - "Μη φοβάσαι τα ελληνικά": Μικρός οδηγός της νέας ελληνικής γλώσσας. (1. vydání.) Praha: Athis Imaging. ISBN 80-238-3614-5.

  Audioknihy - anglické učebnice novořečtiny

• Pimsleur Greek^[1]
• Michel Thomas Greek Foundation^[2]
• Rosetta Stone Greek^[3]

  Odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Řečtina

Wikislovník obsahuje slovníkovou definici slova řečtina.

Test starořecké edice projektu Wikipedie ve Wikimedia Incubator

  Reference

1. ↑ [1]
2. ↑ [2]
3. ↑ [3]

  Související články

• Novořečtina
• Starořečtina

  Externí odkazy

• Doporučená pravidla přepisování novořeckých slov do češtiny na stránkách Ústavu řeckých a latinských studií FF UK

• Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.

Oficiální jazyky Evropské unie
Angličtina • Bulharština • Čeština • Dánština • Estonština • Finština • Francouzština • Irština • Italština • Litevština • Lotyština • Maďarština • Maltština • Němčina • Nizozemština • Polština • Portugalština • Rumunština • Řečtina • Slovenština • Slovinština • Španělština • Švédština